Vyhledat

Někdy čteme krásné knihy I.

Začala jsem číst knížku Čekání na barbary od J.M.Coetzee. Hned od prvních stránek mě rozesmutnila. Po přečtených několika listů jsem si říkala, že ji odložím, že si teď nechci představovat to, co čtu, ani trošku. Ale statečně čtu dál. Je to o únosném či neúnosném pocitu viny. Co všechno dokážeme strpět, přetrpět, zažít, abychom dokázali žít nebo přežít. Co všechno dokážeme nevidět a jak dlouho to dokážeme nevidět než nám dojde, že takhle žít nechceme. Než nám dojde, že musíme něco, cokoliv udělat, i když víme, že to asi nebude shledáno či přijato dobrým, správným. Přečtěte si to, doporučuji!

Já osobně velmi těžko snáším křivdy a nespravedlnosti. Ale taky vím, že já sama se nedokážu proti těmto věcem pořádně nebo rozhodně ozvat, něco udělat, zakročit. Je to pro mě těžké, ale to neznamená, že jsem lhostejná k tomu, co vidím nebo k tomu co cítím. Jen si s tím neumím poradit. Nebo ne hned.

Knížku nemám ještě dotčenou, ale už dnes vím, že ve mně zanechá hlubokou stopu.

Celý svůj život jsem se snažila a stále snažím předávat svých dětem "to správné", protože jsem tak já sama byla vychována. To, co je zakázané, se nesmí, není to správné a dělat se nebude. Ale už jako dítě jsem si všímala drobných porušování takových různých zákazů. Třeba jako vjet do zákazu vjezdu, to je přeci jasné porušení, je to ZÁKAZ = nesmí se to. A přesto si pamatuji, že můj tatínek někdy do zákazu vjel. Nevím proč, nebo kdy, za jakým účelem, ale vjel a přitom se na mě potutelně usmíval do zpětného zrcátka a říkal: "Nikomu to neříkej!" A já seděla vzadu a cítila u sebe vzrůstající napětí a tajemno. Měli jsme tajemství. Bylo to krásné.


Pardon, tenhle blog by měl být asi spíše o Obchůdku a krásách s ním spojených. Ano, napravím to. Příště. Slibuji. Ale protože je i o mně, tak asi občas napíšu i jiné myšlenky, takové ty hodně moje.



28 zobrazení1 komentář

​© 2019 Obchůdek z duše, něhy a lásky